Oráč a smrt


Michaela Zajmi

Mezzosopranistka Michaela Zajmi, sólistka Národního divadla v Praze, narozená v Brně, je absolventkou Pražské konzervatoře ze třídy prof. Yvony Škvárové. Největšího ocenění dosáhla na podzim roku 2009 na 44. Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a to hned v několika kategoriích. V oboru opera-ženy získala 3. cenu a v oboru píseň taktéž 3. cenu. Dále pak obdržela Cenu Společnosti Antonína Dvořáka za nejlepší interpretaci písně A. Dvořáka - Dejte klec jestřábu a Zvláštní cenu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Rovněž se stala laureátkou mezinárodní Soutěže o Cenu Leoše Janáčka (EMCY), obdržela 1. cenu na Soutěžní přehlídce konzervatoří České republiky v Pardubicích a 1. cenu na Mezinárodní soutěži Pražský pěvec. Za rok 2010 byla Michaela Zajmi nominovaná na cenu Thalie za mimořádný jevištní výkon v roli Angeliny v opeře La Cenerentolla v divadle Brno. V divadle debutovala rolí Rosiny v Lazebníku sevillském v Divadle J. K. Tyla v Plzni a po té následovaly další role v Národním divadle Brno, v Národním divadle v Praze, v Jihočeském divadle České Budějovice a v divadle v Ostravě. V Národním divadle v Praze zpívá v rolích mezzosopránového oboru. Absolvovala také řadu koncertních vystoupení např.: s PKF, Plzeňskou filharmonií, Komorní filharmonií České Budějovice a také s Talichovým komorním orchestrem. Vystoupila též na Slavnostním zahajovacím koncertě k 200. výročí založení Pražské konzervatoře v Rudolfinu a na závěrečném koncerě 50. ročníku Dvořákova Karlovarského podzimu. Podnikla též úspěšné pěvecké turné po Itálii. Účastnila se turné s operou Rusalka s operním domem Glyndebourne po celé Anglii a hostuje pravidelně s operou Národního divadla v Japonsku. Michaela Zajmi vystoupila též s Budapest festival orchestra na koncertech po Evropě, v roce 2016 byla pozvána do Teatro Regio di Torino na produkci Lišky Bystroušky v roli Lišáka a v roce 2018 ji v tomto divadle čeká další premiéra a to Páže Herodias v Salome. Úspěšně se v roce 2016 zúčastnila kurzů u známé německé mezzosopranistky Brigitte Fassbaendar.
Více na: https://www.michaelazajmi.cz/

<b style='color: red'>#graphicitems_dlg.narrowline_red</b>

Aleš Briscein

V roce 1995 začal vystupovat ve Státní opeře Praha a v krátké době zde nastudoval několik rolí lyrického oboru (Tamino v Mozartově Kouzelné flétně, Ferrando v Così fan tutte, Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, Narciso v Rossiniho Turku v Itálii, Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě, Alfredo ve Verdiho opeře La traviata, Kudrjáš v Janáčkově Kátě Kabanové atd.) Je stálým hostem opery Národního divadla v Praze (Prodaná nevěsta, Don Giovanni, La traviata, Její pastorkyňa) i Státní opery Praha. Účinkoval na prestižních festivalech jako Edinburgh International Festival, Pražské jaro aj., spolupracuje s významnými orchestry, např. Česká filharmonie, Skotský královský národní orchestr atd. Na Pražském jaru v roce 2002 zpíval ve světové premiéře hlavní tenorový part Jonathana v oratoriu Sylvie Bodorové Juda Makabejský. Pro společnost Decca natočil CD opery Pavla Haase Šarlatán. Jeho repertoár je velmi široký, s oblibou se věnuje i staré a duchovní hudbě (Bach, Haydn, Mozart, Rossini). Spolupracuje rovněž s Českým rozhlasem a Českou televizí.

více na: http://www.briscein.eu/

<b style='color: red'>#graphicitems_dlg.narrowline_red</b>

Emil Viklický

Pianista, skladatel, aranžér, leader jazzových formací.

Pro Viklického jazzovou skladatelskou tvorbu bylo od počátku příznačné tvůrčí hledačství, projevující se mj. v inspiracích z kompozičních přístupů, obvyklých v artificiální hudbě a to zčásti i v jejím proudu tzv. Nové hudby. Bylo proto jen otázkou času, kdy se Viklický, který získával svou kompoziční erudici i v kursech a konzultacích skladatelů Václava Kučery, George Crumba, zmíněného již Sermiläho, pokusí také v tomto oboru. Již 1983 byla uváděna skladba Partial Symetry (pro flétnu, basklarinet a klavír – v Holandsku ji hrál ansámbl Het Trio Harry Sparnaay), k dalším skladbám tohoto typu patří Tauromaquia pro hoboj, housle a piano, Adaemus pro sólový hoboj, Par pondus pro housle a jazzový big band, avšak hlavním dějištěm tohoto směru Viklického komponování byla tvorba pro film (krátké filmy, Smyczkův film Krajina s nábytkem, film Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba, filmy SRN Fabrik der Offiziere, Die Liebelugen, Apocalypso, Die Wette, Marz Melody atd.).

Trend k tvorbě v oblasti artificiální hudbě časem sílil a pokud jde o skladatelskou tvorbu, kvantitativně převažuje nad tvorbou pro jazzovou scénu. Výrazným příspěvkem soudobé hudbě se stalo CD Homage To Josip Plečnik, vydané při příležitosti Plečnikovy výstavy na Pražském hradě (Viklický se inspiroval výtvarným uměním již ve svém dřívějším albu Hommage ? Joan Miró). Na plečnikovském albu se setkáváme s tvorbou pro různá komorní obsazení, ale i pro sbor, v hudební řeči se projevuje Viklického obeznámenost s tradicemi hudby 20. století a především smysl pro zvukovou barevnost. Z dalších skladeb tohoto typu byl i ve světě úspěšný titul Splín optimismu. Kontakt s umělci z oblasti artificiální hudby (Magdalena Kožená, Jana Boušková ad.), libretní inspirace zajímavým soudobým příběhem, umožňujícím i evokaci antické látky, zároveň s vnějším podnětem (soutěž Státní opery Praha o novou operu) přivedl Viklického k tvorbě opery Faidra (libreto Eva Petrová), jež pak v soutěži získala 1. cenu a byla premiérována 20. 9. 2000 ve Státní opeře Praha (dirigent Jiří Mikula, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, Jana Sýkorová – Faidra; v Berlíně byla uvedena v pražském nastudování v rámci dní Berlin – Praha 17. 6. 2002). Celkem příznivý ohlas díla, operujícího srozumitelnou hudební řečí a uplatňujícího dobře zpívatelné party, přivedl Viklického ke kompozici opery Oráč a smrt (libreto Dušan Robert Pařízek), připravované stejnou operní scénou.

Emil Viklický je pozoruhodnou a přední osobností české (a zřejmě nejen české) hudební scény zlomu 20. a 21. století, kdy jednou z tendencí je přemosťování propasti, ležící mezi vážnou hudbou a „tím druhým" hudebním kontinentem, jehož velmi podstatnou součástí je moderní jazz. Právě jazz naučil Viklického nejenom usilovat o své vlastní, originální vyjádření, ale zároveň ho naučil vnímat a respektovat interpreta a ještě více posluchače. Emil Viklický je již dlouho mezinárodně uznávaným jazzovým klavíristou (virtuózní, avšak neokázale prezentovaná technika, umění souhry, ale stále více se prosazuje i jako skladatel širokého záběru, při čemž neupadá do umělecké podbízivosti, byť se pohybuje v rámci „velkého synkretismu" neseného tradicemi tzv. klasiků 20. století a zřením k folklóru.

Více na: http://www.viklicky.com

<b style='color: red'>#graphicitems_dlg.narrowline_red</b>

Lenka Dohnalová – Mlynářová

Od roku 1994 působí na Gymnáziu v Olomouci-Hejčíně, kde v témže roce založila smíšený pěvecký sbor, který se o začátku své existence – kromě klasického sborového repertoáru – soustředí na provádění hudebně-dramatických děl. K nejúspěšnějším projektům sboru patří muzikály Jesus Christ Superstar /více než 40 repríz v Moravském divadle Olomouc, dvojnásobné turné v Německu, CD/, Hair /stejnojmenné CD s velkou rockovou kapelou/,Godspell, Pokrevní bratři /spolupráce s Moravským divadlem Olomouc/. V roce 2001 sbor začal spolupracovat s ostravským hudebním skladatelem Pavlem Helebrandem, v témže roce se uskutečnila premiéra pašijové hry Evangelium podle houslí spolu s Jurou Pavlicou a Hradišťanem. V současné době sbor spolupracuje s olomouckým hudebním skladatelem Tomášem Hanzlíkem, s nímž realizuje hudební antické drama Labyrint vášně.

<b style='color: red'>#graphicitems_dlg.wideline_red</b>

Slovo autora (Emil Viklický)

Přes 600 let starý text Jana ze Žatce /Johannes aus Saaz/ je naprosto ideální pro operní drama. Je až neuvěřitelné, jak tento text nezestárl, dá se vztáhnout na současnost. Dvě hlavní protichůdné postavy: mladý Oráč, jemuž Smrt vzala ženu, je rozhořčen – dramatický tenor, místy skoro atonální či dodekafonický. Oproti němu Smrt, která má vždy pravdu – melodický mezzosoprán. V kontrastu těchto dvou postav, dvou poloh – je pro autora hudby nádherné napětí, drama. Rozhodčím jejich disputace o životě a smrti je třetí „postava", tou je smíšený sbor. Závěrečná sborová scéna Ex Audime – Vyslyš nás – je nádherným završením tohoto starého, a přesto nesmírně současného textu z roku 1401.

Slovo režiséra (Rocc)

Operu »Oráč a Smrt« Emila Viklického vnímám jako spirituální oratorium. Libreto vychází ze středověké disputace Jana z Žatce z roku kolem 1400 a již tento fakt, že se odkazuje na více než 600 let starou a jíž nastupujícím humanismem protkanou mysl, tomuto zhudebněnému „dialogu" dodává absolutně nadčasovou dimenzí. Oráč coby alegoricky prototyp člověka, který se pokouší vyrovnat se smrtí své milované ženy, s personifikovanou Smrtí samotnou rozmlouvá o smyslu lidského života, a nakonec se dostává až k samotnému „božímu soudu": role Smrti je v životě prostě důležitá, dává životu smysl a zase bez života by rovněž nebylo smrti. Co je v životě důležité jsou pevné morální cíle – a víra. Ovšem co jsou dnes morální zásady a v co vlastně dnes věřit? Toť otázky, ke kterým nás to dílo vede. I dnes se stále snažíme vyhýbat smrti, místo, abychom se v té hektické době zastavili, vzali si čas a popovídali si s ní. Takto se něco dozvíme, jen tak snad pochopíme lépe ten krásný život.


Záštitu převzal primátor Statutárního města Olomouc